STYRSCH

Се нине з'бист се про͞чское / слово, еже и с͞мь ͞гь н͞шь Ис = / о͞ухь рече. Боудет' бо рече / в' пос'лѣд'нее дни, еже м'инимь / нине соуѱе, вс'таиеть б'рать и = / а братьа, с͞нь на о͞ца, и врази ч = / л͞викоу домаѱи его. Ч͞ци во сб = / ѣ боудоуть неимили, и в'здас' = / ть имь ͞бь по деломь ихь. Бис = / и же к'нез етерь в Чесѣхь / именемь В'ратиславь, жена / же его нарицаема Драгом = / ира. И родша с͞нь с'вои првѣна = / ць, (и) кр'стис'та и, и нарѣс'та / име емоу Веѱеславь. Вз'ра = / ст'щоу же емоу ѣко пост = риѱи / и, призва Вратиславь о͞ць е = / го на подстрижение бискоуп / а именемь Нотара, и с клиpики / его; (и) в'спѣв'щимь же имь маш = / оу (емоу) вазамь бис'коупь отрок / а постави и на крилѣ (црѣк = / ве) степеньнѣ^емь предь олт = / аромь, и п͞лви и (37) pеки: ̅Ги (͞бе) Исоу = / ͞хе, б͞лви отрока сего, ѣкоже ͞бл = | ави в'се првдники твое; сице / же з' б͞лниемч подс'трижень / бисть. Тѣмже м'нимь ѣко б = / л͞ниемь бис'коупа того пр͞вди = / аго и млитвами его начеть / отрокь расти благодѣтию б͞жиею хранимь. Навиче же к'ниг = / и словѣн'ские и латин'ски = / е добрѣ. Оумр'вшоу же о͞цоу / его, поставише Чеси кне = / за сего Веѱеслава син = / а его. Болеслав' же б͞рть е = / го рас'тѣаше под' нимь, бѣ = / шета же оѱе она мала. На / мати его Драгомира оутврд = / и змлю, и люди строи дон'деже / в'зрасте Веѱес͞лвь, и в'зр = / аст'ши, наче с͞мь строити / люди с'вое. Благодѣтию же / б͞жиею вистиноу Веѱесл = / авь к'незь не ткмо книги на = / виче добрѣ, на верою сь = / вршень бѣ. Всѣм' же ниѱимь / доб'ра твораше: нагие од = / ѣваше, лачоуѱее питѣ = / ще, страньние приемаше по / ђе͞лскоу гласоу. В'довиц же / обидѣти не дадише, люди оу = / боге и богате мило͞вше / боу работаюѱимь слоужа = / ше, црѣкви м'ногие злато = / мь крашаше. Вероуе оубо в' ͞ба / в͞смь с'͞рцемь, в'са благаѣ / т'вораше, ѣже колиждо мо = / гаще в животѣ (38) с'воемь. / Разгрдѣв'ше же (се) чесь = / ки мжи, д'ѣвлоу влѣзь = / шоу в ͞ср'це ихь, ѣкоже и прѣ = / е в с͞рце  Июдѣ предатела / г͞иа, в'сташе на ͞га своего | Веѱеслава, ѣкоже Июдѣи / на ̅Ха ͞га. Писано бо ͞е, ѣко вь = / саки с'тав'и на ͞га с'воего / Июдѣ подобань ͞е. И наго͞ври = / ше Болес͞лва рекоуѱе: хоѱе = / т'те б'рать Веѱеславь оу = / бити, с'веѱавь с матери = / ю и с' моужи с'воими. Ти п'с = / и зали Веѱеслава бѣх = / оу прѣжде наоус'тили, мате = / рь с'вою без' вини изигнат = / и. На Веѱеславь разоумѣвь с'тр = / ахь б͞жи, оубоѣ се ͞ссе гл͞юѱа: ч'ти / о͞ца т'воего и матерь твою, и вь = / злюбиши иск̂рньнаго своего ѣко / с͞мь с͞бѣ. Хотѣ же испл'нити в' = / с͞коу пр͞вдоу б͞жю, мат = / ерь свою, и в͞лми се кае с' плачемь / гл͞ше: ͞ги ͞бе не постави м'нѣ с = / его за грѣхь. И поминаше с͞лво Д = / а͞вда п͞рока г͞лше: Грѣхь юнос = / ти моее и не͞вдениѣ моего не вь = / спомени ͞ги. Кае же се ч'товаш = / е матерь свою, она же радоваш = / е се о ͞врѣ его и о благодѣти юже / твораше. Не т'кмю бо ниѱимь и оу = / богимь и страньнимь и прочимь мн = / огимь, ѣкоже с' прѣдь рѣхомь, доб = / ра твораше, и онѣхь ки продани бѣ = / (39) хоу искоуповаше. Црѣ͞квмь же б = / ѣ оустроитель ва в͞схь градѣх' / велми добарь, и слоужителе б͞жие в' нихь оуправи(тель) вел = / ми крас'но от многихь ѣзикь, иже сл = / оужбоу творахоу дань и ноѱь б͞оу / оустроениемь б͞жимь и раба его / Веѱеслава. В'ложи же емоу / ͞бь в' ͞срце, и сазда црѣки с͞того / Вида. чти Болеславоу же б = / ратоу его наоуѱеноу бив'шоу н͞нь в' = / сѣѣ д'ѣваль в' с͞рце его злобоу / ѣкоже оубити и, да не би сп͞сна / д͞ша его в͞вкь била. Пришад'шоу / же д'неви с͞того Имьрама, к' нем = / оуже бѣ обѣтань Веѱеславь, / и весеѱоу се емоу в' та дань, / ти зали врази призваше Боле = / с'лава, с͞ть т'ворахоу неприѣ = / зниви ш' нимь о братѣ его Веѱ = / ес'лавѣ, ѣкоже Июдѣи прѣе о / ͞гѣ и͞шемь Исо͞ухѣ. Биваюѱимь же / с'веѱениемь ц'рѣк'венимь в(͞всѣ = / хь) градѣхь, Веѱеславь ѣзде = / ше по в'сѣхь градѣхь; в'нид = / е же в' Болеславаль градь в' не = / дѣаю же бив'шоу праз'д'никоу Коу = / з'ми и Дом'ѣна, послоушавь / маше, отправи се домомь пои = / ти вь Прагь. Болеслав' же оу = / с'тави и с̂квриьньнимь оумомь реки: / (40) По ч'то отходиши б'рате, ибо / и пиво цело имамь. Са же не о = / т'рече брата на в'сѣдь на конь / начеть играти са с'лоугами / с'воими. Тоу же минимь да п͞вдѣш = / е емоу рекоуѱе, ѣко хоѱеть те ̂бра = / ть Боле͞слвь оубити; са же не в = / ерова томоу, на на ͞ба в'зложь с = / ие. Пришадьши же ноѱи, сабраше / се ти зали врази на дворь е = / тера врага Гиѣвисе, и призв = / аше же Болеслава, оутврдише ш' / нимь ти неприѣзнини с͞ть о бра = / тѣ его. Ѣкоже бо и приѣе с'нидош = / е се Жидове на Х͞а мислеѱи / т͞ко ти зали в'рази сашад'ш = / е се с͞ть с'творише, како би оуб = / или ͞га своего кнеза Веѱес' = / лава. Рѣше же: егда поидеть н = / а ютрию, таг'да латимь его. | Ютроу же бив'шоу звонише / на ютню. Веѱеслав' же сл = / ишавь з'вонь рече: х͞вла тебѣ / ͞ги, иже даль еси доживити / до ютра сего, и вс͞твь поиде н = / а ютрию. Абие же састи̂гиноу и Бо = / леславь ва вратѣхь, Веѱ = / еслав' же озрѣ се к' немоу и реч = / е: ̂брате добарь бѣ и͞мь с'лоу = / жаб'никь в'чера. Болес͞лвоу / же прини̂кшоу д'ѣвлоу ва оух = / о, и развр'зшоу с͞рце его, да из = / влѣкь мечь отвеѱа к немоу реки / : нине (41) тбѣ хоѱоу оуни бити; си = / е же рекь оудари и по ̂глави мече = / мь. Веѱ͞еслвь обраѱь се к' немоу / и рече: ч'то еси оумислиль б'р = / ате? И емь под'вр'же и на змлю. Т = / оужа же етерь притекь, (и) оуте / Веѱе͞слва по роуцѣ. Са же врѣ = / ждень роукою, поуѱь брата поб = / ѣже в' ц'рѣкавь. Злодѣѣ же / рекома Тира и Час'та оуби = / ста и ва вратѣхь црѣк'венихь. / Гиѣвиса же (етерь) припадь / ребра емоу прободе мечемь. Ве = / ѱеслав же абие ис'поусти д = / оухь с'вои реки: В роуцѣ т'вои ͞ги / предаю д͞хь мои. Оубише же т͞ко = / е в' томь градѣ и Мас'тиноу ет = / ера частиа мжа Веѱес'лав = / ла. Проче же г'наше в' Прагь, иѣ = / кие избише, а иѣки по змли ра = / з'бѣгоше се. Младенце же изд = / авише, жени же многие за / иние мжи в'даше, с'лоужителе / же б͞жие изигнаше, и всоу непр = / иѣзниность с'творише. Тира / же рече Болеславоу: поиде = / мь да оубиемь и госпою матерь | ваю, да инѣгдоу окаеши бра = / та и матерь. Болес͞лв же ре = / че: нѣкамо се дѣждеть, дось = / деже дос'пѣемь инеи. (42) Веѱ = / е͞слва же отидоу разѣчен = / а и не схранена. Крастѣи же е = / рѣи етерь в'зам' и и полож = / и и прѣд' црѣк'вою, покрив' га плах'тою. Слишавши же м = / ати его ѣко оу̂бень ͞е соуѱь си = / нь ее, пришад'ши искаше и. И оузр = / в'ши и припаде к' ср͞цоу его пла = / чоуѱи се, и собрав'ши в'се оу = / ди т͞лесе его, не с'мѣ нести / и в' домь свои, на в издабѣ е = / реовѣ облѣче и, омив'ши и и н = / ес'ши, положи и в' црѣкавь. (И) оубоѣв'ши же се оуб'ен'ѣ, оубѣ = / жа в Хр'вати. Болеславь / не задеси ее тоу. Призва ж = / е ерѣѣ етера именем Пвль, / да млитвоу с'творить ͞нд те = / ломь Веѱеслав'лимь. Погр = / ебоше же час'тно т͞ло Веѱес' = / лав'ле добраго и пр͞вдинаго бо = / гоч'таца и Х͞олюбца; д͞ша же его в'зиде к б͞оу, емоуже и с' = / лоужи з говорениемь и са с' = / трахомь; кр'в же его до три д' = / ни не рачи в змлю ити. Трет = / и же дань в'сѣмь видеѱимь / црѣки в'зиде ͞нд нимь ѣко ди = / вити се в'сѣмь. И оѱе надѣе = / м' се о бозѣ млитвами блано = / вер'наго и добраго мжа Веѱ = / ес'лава веѱьшемоу чоудеси / ѣвити се. В рѣснотоу боу(!) Х͞вѣ / моуцѣ и с͞тихь м͞чкь приложи (43) с = / е моука его: с͞вт бо с'творише / о немь ѣко Июди о Х͞ѣ, расьсѣко = / ше же и ѣкоже и (ѣкоже и) Петра и м = / ладен'це его ради издавиш = / е, ѣкоже и Х͞а ради. Оу̂бень же / биси Веѱеславь кнезь ми = / сеца сек'темьбра  и дань. / Б͞ь же покои д͞шоу  его в' стѣемь(!) / покоиѱи са в'сѣми п͞рвдними и / са сими иже его ради из'б'ени соу = / ть, невиньни соуѱе. Ие остав = / и же ͞бь ͞врнихь в пороугание не = / вернихь, на призрѣвь млстию / своею, прѣложи окамеи'иа с = / р'ца на покаѣние и разоумѣние / грѣхь ихь. И да Болес͞лвь пом = / еноу коликь грѣхь с'твори, пмли с = / е ͞боу и в'сѣмь с͞тимь его, и прѣне = / се т͞ло б'рата с'воего п͞рвднаго / мжа Веѱес'лава в' Прагь, г͞леи : / азь сагрѣшихь, и грѣхь мои с'в = / ѣдѣ. Положише и в' костелѣ // ст͞ога Вида, о десноую с'тран = / оу олтара обою ͞и десете аплоу, / идѣже бѣ и с͞мь рекаль саз = / идати црѣки. Пренесено же бѣ / вистиноу т͞ло Веѱеслва (!) к'не = / за Х͞ьтолю̂бца ти д͞нь ми = / с͞ца мар'ча. На лоиѣ же Аврамь = / ли и Исаковли и Ѣковли ͞бь оумѣ = / сти д͞шоу его, идѣже в'си пр͞вд = / ни почивають, чаюѱе в'скрѣше = / ниѣ т͞лсь с'воихь о Х͞ѣ И͞сѣ ͞гѣ н = / ашемь. Ти же.

Siehe, nun hat sich das Wort des Propheten erfüllt, das auch unser Herr Jesus selbst sagte. Es geschieht nämlich, sagte er, in den letzten Tagen, die, wie wir glauben, nun gekommen sind, dass Bruder gegen Bruder aufsteht, Sohn gegen Vater, und die Feinde des Menschen werden seine Hausgenossen sein. Denn die Menschen werden böse zueinander sein, und Gott wird es ihnen nach ihren Taten vergelten. Es war nämlich ein gewisser Fürst in Böhmen namens Vratislav, und seine Frau hieß Drahomira. Und als sie ihren erstgeborenen Sohn zeugten, tauften sie ihn und gaben ihm den Namen Wenzel. Und als er größer wurde und seine Haare geschnitten werden mussten, lud sein Vater Vratislav zur Haarschnitt einen Bischof namens Notar ein, mit dessen Klerikern; und als sie die Messe gesungen hatten, nahm der Bischof den Jungen, stellte ihn auf die oberste Stufe vor dem Altar, und segnete ihn und sagte: Herr Gott Jesus, segne dein Kind, wie du alle deine Gerechten gesegnet hast; und so wurde er mit Segen geschnitten. Deswegen meinen wir, dass durch den Segen jenes gerechten Bischofs und durch dessen Gebete der Junge zu wachsen begann, durch die göttliche Güte beschützt. Und er lernte die slawische und lateinische Schrift gut. Und als sein Vater starb, erhoben die Böhmen jenen Wenzel, seinen Sohn, zum Fürsten. Und sein Bruder Boleslav wuchs unter ihm, denn sie waren beide noch klein. Und seine Mutter Drahomira festigte das Land und trug Sorge für das Volk, solange Wenzel heranwuchs, und als er herangewachsen war, begann er selbst, sich um seine Leute zu sorgen. Und durch göttliche Gnade lernte Wenzel nicht nur die Schrift gut, sondern war auch im Glauben vollkommen. Und er tat allen Elenden Gutes: Nackte kleidete er, Durstigen gab er zu trinken, Fremde nahm er auf nach der Stimme des Evangelisten. Witwen ließ er kein Leid geschehen, arme und reiche Menschen liebte er, Gottes Dienern diente er, viele Kirchen schmückte er mit Gold. An Gott glaubte er sicher von ganzem Herzen, und alles Gute, was er nur konnte, tat er in seinem Leben.

Aber die böhmischen Männer wurden stolz, der Teufel kroch in ihre Herzen, so wie schon früher in das Herz des Judas, des Verräters des Herrn, und sie erhoben sich gegen ihren Herrn Wenzel, wie die Juden gegen Christus den Herrn.

Denn es steht geschrieben, dass jeder, der sich gegen seinen Herrn erhebt, dem Judas gleicht.

Und sie redeten auf Boleslav ein und sagten: Bruder Wenzel will dich töten, er verabredete sich mit der Mutter und seinen Männern.

Die bösen Hunde hatten schon früher Wenzel dazu gebracht, seine Mutter ohne Schuld zu vertreiben.

Aber Wenzel verstand die Furcht vor dem Göttlichen, und er fürchtete sich vor dem Spruch, der sagt: Ehre deinen Vater und deine Mutter, und du wirst deinen Nächsten lieben wie dich selbst.

Und er wollte alle Gerechtigkeit Gottes erfüllen, ließ seine Mutter zurückkehren, und bereute es sehr und sagte weinend: Herr Gott, lege es mir nicht als Sünde aus.

Und er erinnerte sich an den Spruch des Propheten David und sagte: Erinnere dich nicht an die Sünden meiner Jugend und meine Unwissenheit, Herr. Und er bereute und ehrte seine Mutter, und sie freute sich über seinen Glauben und die Barmherzigkeit, die er tat.

Und er tat nicht nur den Elenden und Armen und Fremden und vielen anderen Gutes, wie wir zuvor schon sagten, sondern kaufte auch jene frei, die verkauft worden waren.

Und er richtete in allen Burgen sehr gut Kirchen ein, und führte dort sehr schön Gottes Diener aus vielen Ländern ein, die Tag und Nacht Dienst versahen, durch die Einrichtung Gottes und seines Dieners Wenzel.

Und Gott legte ihm ins Herz, und er erbaute die Kirche des heiligen Veit.

Aber Boleslav, seinem Bruder, der gegen ihn aufgehetzt war, säte der Teufel den Hass ins Herz, dass er ihn töte, damit seine Seele auf ewig nicht gerettet werde. Als dann der Tag des heiligen Emmeram kam, dem Wenzel ergeben war, und er diesen Tag feierte, luden die bösen Mörder Boleslav ein, und hielten eine feindliche Beratung mit ihm über seinen Bruder Wenzel ab, so wie früher die Juden über unseren Herrn Jesus.

Als Kirchweihfeste in allen Burgen gefeiert wurden, besuchte Wenzel alle Burgen; die Burg Boleslavs betrat er am Sonntag, als der Feiertag des Kosmas und Damian war, und er hörte die Messe, und wollte wieder zurück nach Hause nach Prag fahren.

Aber Boleslav hielt ihn auf, und sagte mit böser Absicht: Aber warum gehst du, Bruder, ich habe doch sogar ein Getränk für dich. Und er sagte dem Bruder nicht ab, sondern setzte sich auf sein Pferd und begann mit seinen Dienern zu spielen.

Da meinen wir aber, dass sie zu ihm sprachen und sagten, Bruder Boleslav will dich töten; aber er glaubte es nicht, sondern legte die Sache in Gottes Hand.

Als die Nacht hereinbrach, kamen jene bösen Mörder auf dem Hof eines gewissen Mörders Hnevsa zusammen, und sie riefen Boleslav hinzu, und bekräftigten mit ihm jene feindliche Abrede über seinen Bruder. So wie sich einst die Juden trafen, und gegen Christus dachten, so kamen jene bösen Mörder zusammen und berieten sich, wie sie ihren Herrn, Fürst Wenzel, töten könnten. Und sie sagten: Wenn er zur Frühmesse geht, dann lauern wir ihm auf.

Als der Morgen anbrach, läuteten sie zur Frühmesse. Und Wenzel hörte die Glocke und sagte: Lob dir, Herr, dass du mich diesen Morgen erleben lässt, und er stand auf und ging zur Frühmesse. Sofort passte ihn Boleslav im Tor ab, und Wenzel wandte sich nach ihm um und sagte: Bruder, gestern warst du uns ein guter Diener.

Und Boleslav kroch der Teufel ins Ohr, und zerrüttete sein Herz, und er zog das Schwert und antwortete ihm und sagte: Nun will ich dir ein besserer sein; und als er dies sagte, schlug er ihm mit dem Schwert auf den Kopf. Wenzel wandte sich zu ihm um und sagte: Was hast du dir dabei gedacht, Bruder? Und stieß ihn auf den Boden.

Dann kam ein gewisser Tuza herbeigelaufen und schlug Wenzel in den Arm. Der aber, am Arm verletzt, ließ den Bruder los und lief in die Kirche. Und zwei Bösewichte namens Tira und Casta töteten ihn in der Kirchtür. Und ein gewisser Hnevsa sprang herbei und durchbohrte ihm die Rippen mit dem Schwert. Wenzel aber gab sofort seine Seele auf und sagte: In deine Hände, Herr, gebe ich meine Seele.

Und sie töteten in jener Burg auch einen gewissen Mastina, einen ehrenhaften Mann Wenzels. Und sie jagten die übrigen nach Prag, einige töteten sie, und andere liefen im Land auseinander. Und sie töteten die Kinder, und verheirateten viele Frauen mit anderen Männern, und vertrieben die Diener Gottes, und verübten alle Feindseligkeiten. Und Tira sagte zu Boleslav: Gehen wir, und töten auch deine Frau Mutter, damit du auf einmal den Bruder und die Mutter beweinst. Aber Boleslav sagte: Das wird nicht geschehen, bevor wir nicht die anderen erwischt haben. Und sie verließen Wenzel, der zerhauen und nicht bestattet war. Und ein gewisser Priester Krastej nahm ihn und legte ihn vor die Kirche, und er deckte den Herrn mit einem Tuch zu.

Und als seine Mutter hörte, dass ihr Sohn getötet wurde, kam sie und suchte ihn. Und als sie ihn sah, fiel sie weinend auf sein Herz, und sie sammelte alle seine Glieder auf, doch sie wagte nicht, ihn in ihr Haus zu tragen, sondern zog ihn im Zimmer des Priesters an, wusch ihn, nahm ihn und legte ihn in die Kirche. Und weil sie fürchtete, getötet zu werden, flüchtete sie zu den Charvaten. Boleslav traf sie dort nicht an. Und er rief einen gewissen Priester Pavel herbei, damit er ein Gebet über dem Körper Wenzels verrichtet. Und sie begruben den ehrenwerten Körper Wenzels, des guten und gerechten Anbeters Gottes und Liebenden Christi, und seine Seele ging zu Gott, dem er mit Frömmigkeit und Furcht diente; und sein Blut wollte drei Tage nicht in die Erde gehen. Und am dritten Tag sahen alle, dass sich eine Kirche über ihm aufrichtete, so dass sich alle wunderten.

Und wir hoffen noch auf Gott, dass sich durch die Gebete des rechtgläubigen und guten Mannes Wenzel ein größeres Wunder zeigt.

Denn fürwahr glich sein Leiden der Marter Christi und der heiligen Märtyrer; denn sie berieten sich über ihn wie die Juden über Christus, und sie zerhackten ihn wie Petrus und sie vernichteten seine Kinder wegen ihm, wie wegen Christus. Und Fürst Wenzel wurde im Monat September getötet, am 28. Tag.

Und Gott gebe seiner Seele Ruhe am heiligen Ort der Ruhe mit allen Gerechten und mit denen, die für ihn getötet wurden und die unschuldig waren. Und Gott stellte nicht die Treuen zur Verhöhnung der Untreuen auf, sondern blickte in seiner Gnade auf sie und kehrte die versteinerten Herzen zur Buße und Erkenntnis ihrer Sünden.

Und auch Boleslav wurde gewahr, wieviele Sünden er begangen hatte, und betete zu Gott und allen seinen Heiligen, und er überführte den Körper seines Bruders, des gerechten Mannes Wenzel, nach Prag, und sagte: Ich habe gesündigt, und bin mir meiner Sünde bewußt. Sie legten ihn in die Kirche des heiligen Veit, zur rechten Seite des Altars der zwölf Apostel, wo er selbst eine Kirche zu bauen befahl. Und der Körper des Fürsten Wenzel, des Verehrers Christ, wurde am 4. Tag des Monats März übertragen.

Und im Schoße Abrahams und Isaaks und Jakobs möge Gott seine Seele betten, wo alle Gerechten ruhen und auf die Auferweckung ihrer Körper warten, im Namen Jesu Christi, unseres Herrn. Und du.

Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, jež řekl sám pán náš Ježíš Kristus. Stane se totiž, řekl, v posledních dnech, které, jak míníme, nyní nastaly, že vstane bratr proti bratru, syn proti otci,   nepřátelé člověka budou jeho domácí. Neboť lidé  k sobě budou nemilí, a bůh jim odplatí podle jejich skutků. Byl jakýsi kníže v Čechách jménem Vratislav, a jeho žena se jmenovala Drahomíra. A když zplodili svého prvorozeného syna, pokřtili jej a dali mu jméno Václav. A když povyrostl a bylo ho nutno ostříhat, pozval jeho otec Vratislav na postřižiny biskupa jménem Notara, i s jeho kleriky; a když odzpívali mši, vzal biskup dítě, postavil je na schody před oltářem, a požehnal je a řekl: Pane Bože Ježíši, požehnej svoje dítě, jako jsi požehnal všechny své spravedlivé; tak byl s požehnáním postřižen. Proto míníme, že požehnáním toho spravedlivého biskupa a jeho modlitbami začal chlapec růst, chráněn milostí boží. A naučil se dobře slovanskému a latinskému písmu. A když jeho otec umřel, ustanovili si Čechové knížetem onoho Václava, jeho syna. A jeho bratr Boleslav rostl pod ním, protože byli oba jěště malí. Ale jeho máti Drahomíra upevnila zem a spravovala lidi, dokud Václav rostl, a když vyrostl, začal sám své lidi spravovat. A milostí boží se Václav opravdu nejen naučil dobře písmu, ale byl i dokonalý ve víře. A všem nuzným činil dobro: nahé odíval, lačným dával napít, cizí přijímal podle hlasu evangelisty. Vdovám ublížit nedal, lidi ubohé i bohaté miloval, služebníkům božím sloužil, mnohé kostely zlatem okrášil. Věře jistě v Boha celým srdcem, činil vše dobré, cokoli mohl, v životě svém.

Ale čeští muži zhrdli, ďábel vlezl do jejich srdcí, tak jako již dříve v srdce Jidáše, zrádce Páně, a povstali proti svému pánu Václavovi, jako Židové proti Kristu pánu.

Neboť je psáno, že každý, kdo se postaví proti svému pánu, se podobá Jidáši.

A namluvili Boleslavovi a řekli: Bratr Václav tě chce zabít, smluvil se s matkou i se svými muži. Ti zlí psi Václava již dříve navedli, svou matku bez viny vyhnat. Ale Václav porozuměl strachu božímu, a bál se výroku, jenž praví: Cti svého otce a svou matku, a budeš milovat svého bližního jako sám sebe. A chtěl splnit všechnu spravedlnost boží, nechal svou matku vrátit, a velmi se kál a pravil s pláčem: Pane Bože, nepokládej mi to za hřích.

A vzpomínaje na výrok proroka Davida řekl: Hřích mého mládí a mých nevědomostí nevzpomínej, Hospodine.

A kaje se, ctil matku svou, a ona se radovala z jeho víry a z milosti, kterou činil.

A nejenom nuzným a ubohým a cizím a mnohým ostatním, jak jsme již dříve řekli, dobro činil, i ty, kteří prodáni byli, vykupoval.

A zařídil velmi dobře kostely ve všech hradech, a velmi krásně v nich zavedl boží služebníky z mnohých zemí, jež konali službu dnem i nocí zřízením božím a jeho sluhy Václava. A Bůh mu vložil do srdce, a vystavěl kostel svatého Víta. Ale Boleslavovi, jeho bratrovi, poštvanému proti jemu, vsel ďábel do srdce zlobu, aby ho zabil, aby jeho duše na věky nebyla spasena. Když pak přišel den svatého Jimrama, jemuž byl Václav oddán, a on se v ten den veselil, ti zlí vrazi, pozvavše Boleslava, konali s ním nepřátelskou poradu o jeho bratru Václavovi, jako dříve Židové o našem Pánu Ježíši.

Když bývala církevní posvícení ve všech hradech, jezdil Václav po všech hradech; vešel pak do Boleslavova hradu v neděli, když byl svátek Kosmy a Damiána, vysechnul mši, a připravoval se odjet domů do Prahy. Ale Boleslav ho zastavil a řekl se zlým úmyslem: Ale proč odcházíš, bratře, vždyť mám dokonce pro tebe nápoj. A on neodřekl bratru, ale vsedl na koně a začal se svými sluhy hrát. Tu ale míníme, že mu pověděli a řekli, bratr Boleslav tě chce zabít; on tomu neuvěřil, ale vložil věc na Boha.

Když ale přišla noc, sešli se ti zlí vrazi na dvoře jakéhosi vraha Hněvyse, a přizvavše Boleslava, potvrdili s ním onu nepřátelskou úmluvu o jeho bratru.

Tak, jako se dříve Židé sešli a přemýšleli proti Kristu, tak se sešli ti zlí vrazi a radili se, jak by zabili svého pána, knížete Václava. A řekli: když půjde na jitřní, tak jej chytíme. Když bylo ráno, zvonili na jitřní. A Václav, slyše zvon, řekl: Chvála tobě, Pane, že jsi mi dal dožít tohoto rána, a vstav, šel na jitřní. Ihned jej pak zastihl Boleslav ve vratech, a Václav se naň ohlédl a řekl: bratře, včera jsi nám byl dobrým služebníkem. A Boleslavu vlezl ďábel do ucha, a rozvrátil srdce jeho, a on tasil meč a odpověděl mu, řka: nyní ti chci být lepším; a řka to, udeřil jej po hlavě mečem. Václav se k němu obrátil a řekl: co jsi si usmyslil, bratře? A povalil jej na zem. Pak přiběhl jakýsi Tuža a udeřil Václava do ruky. Ten pak, raněn na ruce, pustil bratra a běžel do kostela. A dva zločinci jménem Tira a Časta jej zabili v kostelních vratech. A jakýsi Hněvsa přiskočil a probodl mu žebra mečem. Václav ale ihned vypustil svou duši a řekl: V ruce tvé, Pane, předávám svou duši. A ubili v tom hradě i jakéhosi Mastinu, čestného muže Václavova. A ostatní hnali do Prahy, některé zabili, a někteří se rozběhli po zemi. A děti zabili, a mnohé ženy provdali za jiné muže, a služebníky boží vyhnali, a všechno nepřátelství učinili.

A Tira řekl Boleslavovi: Půjdem a ubijem i vaši paní matku, aby si oplakal najednou bratra i matku. Ale Boleslav řekl: nic se nebude dít, dokud nedostaneme ostatní. A odešli od Václava rozsekaného a nepochovaného. A jakýsi kněz Krastěj jej vzal a položil jej před kostel, pokryv pána plachtou. A když jeho matka uslyšela, že její syn byl zabit, přišla a hledala ho. A když ho uviděla, padla na jeho srdce, plačíc, a schovala všechny údy jeho těla, neodvážíc se ho donést do svého domu, ale v jizbě knězově ho oblékla, umyla, odnesla a položila v kostele.

A bojíc se zabití, utekla do Charvát.

Boleslav ji tam nezastihl. A pozval jakéhosi kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem Václavovým. A pohřbili čestné tělo Václava, dobrého a spravedlivého ctitele božího a milovníka Kristova; duše jeho pak vzešla k Bohu, jemuž sloužil s pobožností a s bázní; a jeho krev tři dni se nechtěla vsáknout do země. A třetí den všichni viděli, že se nad ním vztyčil kostel, takže se všichni divili.

A ještě doufáme v Boha, že modlitbami pravověrného a dobrého muže Václava se větší zázrak ukáže. Neboť opravdu se rovnala jeho muka Kristovým a těm svatých mučedníků; Neboť se o něm radili jako Židé o Kristu, a rozsekali ho jako Petra a jeho děti kvůli němu zahubili, jako i kvůli Kristu. A kníže Václav byl ubit v měsíci září 28. dne. A Bůh dej pokoj jeho duši ve svatém místě pokoje se všemi spravedlivými a s těmi, jež pro něj byli zabiti, nevinnými jsouc. A Bůh neustavil věrné a potupu nevěrných, ale pohleděl svojí milostí, obrátil zkamenělá srdce na pokání a poznání jejich hříchů. A i Boleslav si vzpomněl, kolik hříchů se dopustil, pomodlil se k Bohu a všem jeho svatým, a přenesl tělo svého bratra, spravedlivého muže Václava, do Prahy, řka: zhřešil jsem, a svého hříchu jsem si vědom. Uložili jej v kostele svatého Víta, na pravé straně oltáře dvanácti apoštolů, kde on sám poručil postavit kostel. A tělo knížete Václava, milovníka Kristova, bylo přeneseno čtvrtého dne měsíce března. A na lůně Abrahámově a Izákově a Jakubově Bože umísti duši jeho, kde všichni spravedliví odpočívají, očekávajíc vzkříšení svých těl v Kristu Ježíši, Pánu našem. Ty že.